Když jsem byla malá holčička, jezdila jsem na prázdniny k babičce do velké staré vily v Roztokách u Prahy. Celý dům byl velmi strašidelný. Myslím, že by nad takovým interiérem zajásali i hollywoodští filmaři hororů. Měl velkou tmavou halu, ze které vedlo do patra dřevěné schodiště. To samozřejmě zejména v noci zlověstně praskalo. Někdy to bývalo jen takové ,, obyčejné " vrzání, jak materiál pracoval, ale občas bych přísahala, že jsem slyšela zřetelné kroky. Jednou v noci byla babička dlouho vzhůru. Svítila ve svém pokoji a nemohla spát, protože její sestra byla v nemocnici a nevypadalo to s ní vůbec dobře. Rozhodla jsem se, že ji půjdu potěšit. Bosá jsem vyklouzla z postýlky a utíkala chodbou. Když jsem míjela velké starodávné zrcadlo, zrovna prasklo napříč. Vykřikla jsem, babička vyběhla za mnou. Když uviděla, co se stalo, dala se do pláče. Říkala, že se tetě Bětce určitě něco hrozného stalo a přišla se s námi rozloučit. Před tím zrcadlem se prý totiž vždycky ráda strojila. Ráno přišel telegram. Asi vám nemusím říkat, co v něm stálo.
Komentáře
ahoj máš u mě diplomek za 86.bleskovku :o)
Kačíík : no stálo v něm, že ta sestra babičky, zemřela, tudíš to babička tušila dobře
Diplom